O bílých Vánocích jsem snila nejednou. A minimálně jednou se mi takový sen splnil. Své místo v mých vzpomínkách však budou mít i bílé vánice. Ode dneška už dvě.
Na tu první, kterážto se odehrála v době mého dětství, vzpomněla jsem mnohokrát.    A dnes se mi otevřel další rozměr. Ve chvíli, kdy jsme s manželem a naší malou dcerkou postávali v zastávce mezi obcemi a doufali, že se ještě dnes probrodíme k domovu – pokud tedy bude vidět na krok dříve, než se setmí – vybavil se mi pohled naší babičky, když nás tehdy uviděla za dveřmi…

***

„Kde máte Fandu, teda tátu?“ pravila, aby nabrala dech.
„My jsme při-šli sa-mi, ba-bi, v tý vá-nici!“ snažili jsme se s bratrem jeden přes druhého, omámeni radostí ze zdolané výpravy i teplým vzduchem ze dveří, rozhýbat prokřehlé rty. Naše maminka hrdě přitakávala. Její dobrodružná povaha vždy zvítězila nad rodičovskou opatrností, což plně doceňuji až nyní. A také lépe rozumím babiččině výrazu, s nímž nás přivítala. Ačkoliv #Th4wVměla s naší maminkou – svou snachou – pěkný vztah, občas se objevily okamžiky, které pro ni musely být náročné. Jako například tento. Když se smířila s myšlenkou, že je naše promrznutí reálné a tatínek s autem se za rohem neschovávají, začala rychle jednat. Sice toho stále ještě moc nenamluvila, na rozdíl od nás, kteří jsme prožívali stav podobný sportovcům stojícím na stupni vítězů či horolezcům po dosažení vrcholu vysněné osmitisícovky. Během čtvrt hodiny jsme byli schopni pohnout končetinami a naše radost neznala mezí. O takové nadšení jsme se potřebovali podělit.
„Babi, my jsme to dokázali, v takový bouřce!“ halasil bratr, jehož tenké promodralé údy babička právě důkladně třela ručníkem.
„A udělali jsme si oheň na zahřátí, jako praví zálesáci!“ přihodila jsem já, když na mě maminka házela deku. Maminka chválila naši zdatnost, vytrvalost i schopnost rozdělat oheň na ledě krátce před sněhovou bouří, babička však žádné emoce stále neprojevovala. Teprve dnes její chování vnímám jako akt mistrovského sebeovládání, tehdy nás poněkud zklamalo. Až ve chvíli, kdy na nás navlékla oblečení po sestřenkách, mamince půjčila své vlastní, a přilila každému z nás minimálně druhý šálek horkého čaje, začala babička také mluvit. Tak jsme jí pro jistotu vylíčili všechno ještě jednou. Babička reagovala zprvu jednoslovně, teprve později se odhodlala k vyjádřením větného typu.
„Jste blázni,“ pravila s klidem sobě vlastním. Někdy tou dobou se objevil i dědeček, který se dal do smíchu a pravil, že jsme opravdoví zálesáci. Aspoň on měl pro nás pochopení! Uznale pokyvoval hlavou, když jsme mu líčili trasu a bílou tmu, která nás šlehala do očí a nedovolovala nám zahlédnout jeden druhého, natož pak nějaký styčný bod pro orientaci v terénu.
Babička nám mezitím – opět mlčky – uvařila jídlo. Když jsme vše snědli a dožadovali se dalších porcí, konečně se jí ve tváři usadil obvyklý úsměv.
Hezkých pár hodin po nás dorazil tatínek. V dobách mého raného dětství nevlastnil ještě každý člověk mobilní telefon, takže po té, co se sněhová bouře zklidnila, a tatínkovi se podařilo vyjet na silnici, aby se dostal z práce domů, kde si přečetl lístek se zprávou:
„Šli jsme do Benátek, přijeď pro nás,“ skočil rychle zpět do vozu, aby tento náhodou nezamrzl a vydal se za námi.
Tatínek zahřměl ve dveřích cosi o nesoudnosti a šílenství. A že náš tatínek hřmět uměl! Stavěl svého času do latě nejen nás, ale i děti na druhém konci vesnice. I tam jej bylo bez problémů slyšet…  Jakmile se však na vteřinu odmlčel, aby se nadechl, vzal mu dědeček slovo hlasem neméně hřmotným, zato již lety zklidněným. Poukázal na rodinnou idylku – tou dobou jsme již zcela rozmrzlí hráli Člověče, nezlob se – a s nezpochybnitelnou autoritou tatínka do oné idyly okamžitě začlenil.

***

„Tak jaký jste měli dneska den? Pozdě sice ještě není, ale vzhledem k počasí si říkám, že jste určitě doma, dneska by psa nevyhnal!“ zahájil každodenní podvečerní telefonát dědeček.
„Dobrodružný,“ pravila jsem z naší provizorní skrýše v autobusové zastávce mezi naší a sousední obcí pravdivě. Nebyla jsem si jistá, zda mám dědečkovi říci víc.
„To je ale boží dopuštění, viď? Taky je u vás taková sněhová bouřka?“ pokračoval dědeček v dotazování.
„Je,“ odvětila jsem opět pravdivě a pokusila se rozhlédnout. V zastávce vidět bylo. Dcerka přiběhla k telefonu a zalykajíc se nadšením do něj zvolala:
„Je strašná bouřka, my se schováváme v zastávce, nemůžeme domů!“
Musela jsem tedy začít odpovídat o poznání obšírněji, než bych chtěla. Po dobrých deseti minutách rozboru situace se prarodič nevzdával záchranných plánů:
„Tak zavolej taťkovi, on pro vás přijede,“ navrhoval.
„V tomhle by nikam nedojel, to je dobrý, dědečku, my počkáme. Je to taková stezka odvahy,“ řekla jsem s pohledem upřeným na své boty. Už jsme totiž opravdu čekali jaro…
„Ty seš jako tvoje maminka,“ zakončil dědeček rozhovor a já si před očima představila jeho výraz. Nemyslím, že byl nazlobený...
Nohy mi v tu chvíli přestaly přimrzat k podlaze zastávky a já jsem nedokázala říct nahlas to, co jsem cítila. Děkuji!
Dříve by mne to možná nepotěšilo, nyní ano. Konečně jsem tak nezodpovědná a odvážná jako maminka!!!
 Doma jsme strčili nohy do škopku s teplou vodou a u hrnků horkého čaje jsem dcerce vyprávěla další dobrodružný příběh o babičce Lubince, když ještě nebyla v nebíčku.

„Já mám všechno!“ pravil můj tříletý synovec. Oči mu zářily, když přede mne vyskládal setninu vojáčků, zástup dinosaurů a vozový park, za který by se nemusela stydět nejedna automobilka.  Nechci se zde nyní zamýšlet nad tím, kolik hraček je pro zdravý rozvoj dítěte optimální. To je zase jiné téma, jehož se nejspíš dotkne každý dospělý. O tom zde teď ale psát nebudu.
               Mít všechno. To je, oč tu běží! On má VŠECHNO. Nic mu nechybí, září štěstím, žije v tom stavu. Teď! Ne ve vzpomínkách na včera, kdy bylo lépe. Ne zítra, kdy třeba konečně! všechno mít bude. On žije v radosti, protože má všechno…
               Nevím, kdy přesně se to stane. Kdy tuhle moudrost ztratíme? Když dítě zjistí, že kamarád ve školce má víc autíček nebo dinosaurů? Nebo když mu někdo jiný řekne, že mu NĚCO určitě chybí? Asi se to stalo na cestě k dospělosti každému z nás. Zjistili jsme, že všechno rozhodně nemáme. V této kratičké úvaze se nehodlám věnovat ani roli nedostatku, jakožto předpokladu k dalšímu růstu osobnosti. Tohle malé zastavení se je úplně prostým okamžikem. Je to ta chvíle, o které si Faust myslel, že se ho netýká. A myslí si to mnoho z nás. Kdy budeme mít dost? Kdy budeme šťastní?
Možná jednou… Až budu větší, až dodělám školu, najdu si práci, založím rodinu, až děti odrostou, až půjdu do důchodu? Až budu vydělávat víc. Až vyhraju! Až si koupím nový dům. Až si koupím nové auto. Větší, silnější, rychlejší...
               „Moje auto jezdí rychle, tvoje pomalu,“ řekl (dnes už čtyřletý) synovec naší dceři – tentokrát už to nebyla dětská nevinnost. Čekal na reakci.
               „To ano, tvoje jede pěkně rychle a moje hezky pomalu,“ odpověděla bez mrknutí oka dcerka. Její svět je ještě v pořádku. Nemusí mít rychlejší autíčko než jiné dítě. A já doufám, že i když se naše děti ve školce či ve škole (anebo i od nás) dozvědí, co taky nemají, nezapomenou ani na tento stav. Na čas, kdy měli všechno. A že onu moudrost a schopnost radovat se z toho, co máme, namísto lamentací nad tím, co nemáme - alespoň občas - předají i nám dospělým. Dívala jsem se na ty dvě spokojeně si hrající děti a byla jsem si naprosto jistá: Mám všechno!

            Nemám sice právní vzdělání, ale slovní spojení „správní řízení“ mne poněkud vyvedlo z míry. Zvláště po té, co jsem dopis s výše uvedeným nadpisem nalezla v obálce s modrým pruhem, kterou jsem převzala jedině díky podpisu před zkoumavými zraky poštovních doručovatelek.

Co se stalo? To musí být omyl? Vždyť jsem nic neprovedla! Spletla jsem někde něco?!

 Hlavou mi běžela panická série otázek a odpovědí. Klasické smlouvání. A také pátrání… Sebezpytování. Jelikož platím i mezi nejbližšími za slušného člověka, tedy spíše za „děsnou vzorňačku“, která „mě tou svou ušlechtilostí někdy už s…“ (konec citace nejmenovaných zdrojů), došla jsem k závěru, že snad opravdu taková jsem. Ale možná se mýlím. A spáchala jsem zločin, o němž mne mé zvrhlé svědomí přesvědčilo, že zločinem není. No ano, to se už přece stalo! A dokonce na stránkách románu světového klasika. Jak si Raskolnikov svůj zločin racionalizoval… Obešla mne hrůza!

            Zalapala jsem po dechu, zašátrala po sklenici s vodou, vypila ji skutečně obratem a zavolala na manžela. Třesoucím se hlasem mu sděluji přijetí oné děsuplné zásilky a stejně tak třesoucíma se rukama mu ji podávám.

„A o co jde?“ Snaží se zachytit pointu textu můj muž, též vysokoškolsky vzdělaný člověk.

„Už to mám, asi ti poslali poslední peníze za celý měsíc a máš ten podíl vrátit!“

S pocitem dobře vykonané detektivní práce mi dopis vrátil a zabral se opět do své původní profese. To je možné, napadlo mne. Dcerka má narozeniny před půlkou měsíce. To ale očividně na úřadě vědí… Jediná informace, která se dala z textu dešifrovat bez problému, se týkala právě toho, že Úřad práce České republiky ví o tom, kdy má moje dcerka narozeniny. A že po tomto datu nemám nárok na rodičovský příspěvek. To jediné bylo napsáno opravdu česky. Neříkám to pouze jakožto rodilý mluvčí s českým rodokmenem, ale též jako člověk, který český jazyk a literaturu studoval na vysoké škole.

            Ještě jsem několikrát zhluboka vydechla a nadechla, pak jsem uchopila do ruky telefon a zavolala na číslo uvedené v dopise. Nikdo hovor nepřijímal.

„Je pátek odpoledne, už tam nikdo nebude,“ reagoval manžel. Je pátek, v neděli slavíme Den matek a já musím až do pondělka žít s oním děsivým tajemstvím, jaké že správní řízení bude se mnou (či proti mně) zahájeno!

„No tak, uklidni se, tak se podíváme na internet,“ pravil muž, zadal slova do vyhledávače – a ejhle! Tolik odkazů a nejedna diskuze k tomu... Ne, nebyla jsem první, kdo podobnou listinu obdržel. A koho vyvedla zmínka o správním řízení z míry. Ovšem i po přečtení desátého odkazu jsem potřebovala další důkaz.

Proč by proboha normálně nenapsali to, co každá máma ví? Že jí rodičovský příspěvek a tzv. dovolená končí?

Jako první jsem na telefonu vyhledala přítelkyni, která mi byla v otázkách mateřských vždy velkou oporou. Trojnásobná maminka zadržela mou litanii slovy:

„Jo. Opravdu. Je to jen oznámení, že ti končí rodičák.“

Tak Dostojevského se bát nemusím…

Dostavila se znatelná úleva. Přesto jsem ještě kontaktovala další kamarádku, právničku s dvojnásobnou mateřskou zkušeností.

„Péťo, promiň, já se v těch právních pojmech nevyznám,“ zahájila jsem rozhovor. „Chápu jen, že správní řízení je průšvih o něco menší než řízení trestní.“

 „Já právní vzdělání mám a přiznám se, že mě to rozhodilo taky, když mi to tenkrát přišlo!“ zasmála se přítelkyně.

„Ale vážně… neboj, to je jen oznámení o ukončení rodičovské,“ uklidnila mne autorita z oboru mateřského i právnického už definitivně.

„A proč se to tak teda nejmenuje?!“ neodpustila jsem si řečnickou otázku.

No vážně, proč by se oznámení o ukončení rodičovské dovolené nemohlo jmenovat jinak než Oznámení o zahájení správního řízení?

Já myslím, že rodičovský smysl pro humor by tím nikterak neutrpěl… A nejeden rodič by tak předešel kolapsovému stavu.

Jsem dokonce toho názoru, že by si to matky a otcové na konci té své „dovolené“ i zasloužili.